Eustory - evropská
historická soutěž pro
studenty středních škol_

Historický kemp 2016

Eva Illiašová
Gymnázium Jana Keplera

Za dlouhých večerů, kdy jsem psala svůj dějepisný projekt, mě ani nenapadlo, co všechno díky Eustory ještě zažiju. Netušila jsem, že se jednoho dne setkám s lidmi z celé Evropy, kteří mají podobné zájmy jako já. Letošní kemp byl výjimečný – poprvé se konal hned ve třech státech, a to konkrétně ve státech Visegrádské čtyřky. První zastávkou byla Budapešť, centrum povstání proti komunistické vládě v roce 1956. Kemp byl zaměřený na žurnalistiku, proto bylo jedním z našich prvních úkolů natočit rozhovory s náhodnými kolemjdoucími, kteří se procházeli kolem parlamentu. Mají lidé tušení, k jakým událostem zde došlo v roce 1956? Zajímá turisty, co se skrývá za památkami, které si prohlížejí? Na tyto otázky jsme se snažili odpovědět, ale věnovali jsme se také aktuální situaci maďarských médií, která jsou nyní pod velkým vlivem vlády. Nicméně návštěva kanceláří internetového portálu Index a přednáška o portálu Direkt36, nás přesvědčila o síle nezávislých médii a jednotlivých žurnalistů, kteří se nenechají ovlivnit politikou. Navštívili jsme také klubovnu organizace A Város Mindenkié  (v překladu: „Město je pro všechny“), ve které se spojují bývalí bezdomovci s dobrovolníky - žurnalisty a právníky, aby pomohli lidem, kteří se ocitli v podobné situaci. Pomáhají lidem bez domova v komunikaci s úřady, aby se zase vrátili do normálního života, snaží se předejít bezdomovectví, ale i diskutovat s ženami, které se staly obětmi domácího násilí.

Náš program byl velmi nabitý, o to více jsme se však při rozličných aktivitách stihli poznat. Po dni plném žurnalistické práce jsme někdy byli odměněni večerním volnem a náležitě si ho užili. Všichni jsme suverénně vyrazili do města a po krátkém bloudění, spojeném s nekonečným pořizováním skupinových fotografií, dorazili pod budapešťský hrad. Zaznělo: "We don't have enough time, guys, run!" a vyběhli jsme serpentinami nahoru. Večerní Budapešť nám vyrazila dech a v tu chvíli bychom nejraději zastavili čas... Museli jsme však dál, a tak po třech dnech v Budapešti odjíždíme nočním vlakem do Prahy. Pro mně žádná novinka, jelikož v Praze bydlím, mnozí z účastníků však Prahu uvedli jako nejkrásnější ze všech tří měst. Byl to velmi zvláštní zážitek, bydlet v Praze v ubytovně, povídat si anglicky, když všude kolem zní čeština. Jako bych se ocitla v nějaké jiné, paralelní Praze, kde jsem turistkou.

V Praze nás čekala další zkušenost. Navštívili jsme Ústav pro studium totalitních režimů, kde nám velmi moderní a interaktivní formou představili práci s archivními dokument. Moderní práci s dokumenty nám demonstrovali novým projektem "Socialism realised", který díky své přehledností a otevřenosti všem věkovým kategoriím sklidil mezi účastníky úspěch. I v Praze jsme se vydali do ulic, abychom vytvořili své vlastní projekty. Úkolem mojí skupinky bylo zjistit, co by si lidé rádi přinesli ze socialismu do současnosti. Snažili jsme se obsáhnout více věkových kategorií a jelikož starší lidé většinou angličtinu velmi neovládali, přišel můj čas. Z rozhovorů jsme nahráli audio a já jsem přeložila odpovědi do angličtiny. Setkali jsme se s lidmi, kteří socialismus v každém směru odsuzují, ale i s lidmi, kteří mají nostalgické vzpomínky.

Po dvou dnech v Praze nastal čas nastoupit do dalšího nočního vlaku, tentokrát do Gdaňsku.

Gdaňsk se architektonicky velmi lišil od předcházejících středoevropských měst. Přivítal nás středověký duch měšťanských domů se štíty zdobenými erby a vysoké cihlové kostely. Historické centrum bylo po válce v 50. a 60. letech obnoveno ve stylu 17. století.

Gdaňsk je město s opravdu bohatou historií, naším cílem však bylo Evropské centrum Solidarity, které se nachází v docích. Vše bylo tak autentické – brána, u které se demonstrovalo, pořád nesla fotografii Jana Pavla II. a nadpis Solidarność. Expozice byla sestavena z opravdových předmětů používaných v loděnici a hlavně ukazovala souvislost s ostatními zeměmi, které se vzepřely režimu.   V prostorách ECS jsme následující dny pracovali. Dostali jsme dokonce příležitost setkat se s ředitelem centra, ale i „ vyměnit si role“ a udělat rozhovory s polskými novináři. Já jsem psala článek o Iwoně Reichardt, editorce časopisu New Eastern Europe.

Když se mě lidé ptají na můj nejsilnější zážitek, promítne se mi celá řada neopakovatelných událostí. Ale jako první mi vyvstane vzpomínka na večerní Gdaňsk - na Długi Targ v centru města a naši tančící skupinu. Zazpívali jsme si ruskou písničku, někdo začal tančit a vlna se spustila – každý se snažil vzpomenout, jak se tančí v jeho zemi a naučit ostatní pár kroků. V jednu chvíli jsme tančili všichni společně, nezáleželo na tom, kdo je šikovnější. V pozadí zněla hudba pouličních muzikantů. Kolemjdoucí nám tleskali. Cítili jsme, že to je náš předposlední večer a možná se už nikdy v životě neuvidíme. Vlastně jsme se znali jen pár dní ... Pak jsme všichni odešli do jiného kouta Evropy, ale odnesli jsme si to nejcennější – přátelství a vzpomínky.




Partneři

                                         




       



Odborní garanti 

                                   


Sponzoři knižních cen pro vítěze